Ukrajina 2006 - Výprava na zelený konec světa na zpět
"Na zeleném konci světa je kříž, divocí koně a opuštěná salaš." --- Péťa
Zelenému konci světa jsme říkali nejvýchodnější části našeho putování. Byla to nádhera -- zelený kraj, žádní cizí lidé, potůčky, divocí koně na obzoru a na kopci nad námi dvoumetrový bílý kříž. Cesta na konec světa začíná v srdci.
Pondělí - Odjezd
Sbalil jsem se hekticky a nevzal jsi na radu Petra Kučery skoro žádné potraviny, protože nakoupením jídla až na místě podpoříme místní trh.
Ve vlaku jsem se se všemi seznámil. Kromě Petra jsem totiž nikoho neznal.
Dráhy nezklamaly a do Žiliny jsme dojeli z hodinovým zpožděním a náš spoj byl už pryč. Museli jsme tedy čekat až na ranní rychlík.
Žilinské náměstí je krásné a tak jsme se po česku rozvalili u kašny a začali zpívat chvály?. Lidé chodící okolo se podivovali. Petr prokládal písně vzpomínkami na Vlada Fajfra, již zesnulého Žilinského evangelistu. Nějaký pán si k nám přisedl, poslouchal a nakonec nás obdaroval 1000 Sk. Světe div se, vypadáme opravdu tak nuzně?
Poté jsme šli do venkovní restaurace a popíjeli. Zbytek večera strávím povídání si s opilou starou paní, která mě zprvu považuje za zloděje, ale potom si už povídáme i o Bohu.
Zbytek noci jsme strávili spíce na karimatkách v koutku prvního nástupiště Žilinského nádraží. Občas otevřu oko a stojí tam člověk. Spím dál.
Úterý - Užgorod, Ráchov
Nasedáme na Vlak do Michalovců, odkud má jet autobus do Užgorodu, který je už na Ukrajině. Autobus na nás čekal. A to doslova. Po té co jsme vyšli z nádraží nás sprdl řidič autobusu, že kde jsme a že už na nás čekají. Čekal skutečně jen na nás šest Čechů.
Dostali jsme od něho malý formůlář, který musíme při cestě na Ukrajinu vyplnit(osobní údaje, číslo pasu, cíl cesty, kontaktní osoba). Většinou jsem tápal co tam napsat a co vše je povinné vypsat. Do "cíle cesty" jsme napsali město Ráchov, ze kterého jsme chtěli vycházet do hor. Jak se později ukázalo, byla to chyba. Nejlepší je to psát co nejobecněji, např. Tourist.
Na slovenských ani ukrajinských hranicích nás neprohledávali, jen nad Dalimilovou asi 10 let starou fotkou kroutili hlavami. Ale nakonec bez problémů.
Po chvíli stání, nám řidič oznámil, že na cestě je zátaras a že můžeme jít pěšky. Zátaras byl dav Ukrajinců a hradba automobilů přes silnici. Ukrajinci protestovali proti zpřísnění vízových povinností slovenskou vládou. Vyžádali jsme si povolení od hraničářů a šli tedy pěšky. Myslím, že v autobuse nikdo nezůstal. Vedle mě šla kouzelná babička, asi sedmdesátiletá vrásčitá stařenka s šátkem. V tom 30 stupňovém vedru jsem o ní měl strach. Když jsme přišli před rozvášněný dav Ukrajinců a zastavili se před ním, kouzelná babička ho prošla středem.
Po chvíli jsme se odvážili jít i mi. A dav nám vyrazil vstříc. Připravil jsem se na boj. Až oznámení vojáka, že jsme Češi dav uklidnilo a nechali nás projít jako své bratry.
Po té jsme se se nechali za 5 dolarů(tedy asi 20 Kč na jednoho, taxi jsou na Ukrajině levná a dolary proto, že tam prostě mají kupní sílu, na eura zapomeňte) všichni odvést dvěma taxíky na Užgorodské autobusové nádraží.
Pro pochopení cenových relací 1 dolar ~ 5 hřiven ~ 25 korun.
Jízdenky jsme nakoupili v pokladně autobusového nádraží. Autobusem horší třídy do Ráchova stáli myslím 26 hříven. Cesta je dlouhá přes 200 km. Jeli jsme 6 hodin v lidmi precpaném a horkém autobusovém pekle. Ke konci to bylo lepší. Ale jak jsme později zjistili, je lepší, rychlejší a jen o trochu dražší jet 16-ti místným mikrobusem. Je však potřeba si lístky zakoupit co nejdříve a znamená to někdy i čekání na pozdější spoj.
Cestou mě zarazili obrovské, většinou rozestavěné, vily podobné zámkům. Někdo na Ukrajině asi penize má, ale obyčejní lidé to nejsou...
V Ráchově jsme byly svědky slavnosti žáků a žaček, kteří dokončili dvanáctiletku. Dechovka, panenky oblečené jako na svatbu a mladíci plní života a hrdosti.
Nechali jsme se taxi opět levně odvést po proudu řeky Tisi výše a nastoupali asi kilometr na hřeben, kde jsme rozdělali stany u cesty. Při rozdělávání ohně nás míjel asi deseti letý chlapec s mladší sestrou a když jsem ho pozdravil "Dobrý den.", pozdravil mě taky, zastavil se, podal mi ruku, přestavil se a šel dál. Zvláštní.
Večer jsme se už za tmy šli s Radkou a Petrem vykoupat do Tisi. Provázeni štěkotem psů jsme se nořili tmou. Pouliční osvětlení samozřejmě žádné. Po ledovém zážitku ve vodě jsme s Petrem nechali koupat Radku a povídali si na cestě, skoro v úplné tmě, když tu z ničeho nic registruji Ukrajince jdoucího kolem nás. Pozdravíme se, podáme se ruce, představíme se a on pokračuje v cestě. Silný zážitek.
Středa - Nástup na hřeben
Ráno přinesl Petr z vesnice dost zásadní věc: salo, česky špek. Přestože v Čechách maso nejím, mám-li na výběr(více Proč nejím maso?), salo mi učarovalo. Ne nadarmo se mu říká "Ukrajinské narkotikum" :-).
Než jsme vyrazili, přidal se k nám Ukrajinec, který tvrdil, že je horský průvodce a že nám ukáže cestu. Moc jsem mu nevěřil. Vedl nás v podstatě po spádnici(křivka na ploše s největší změnou výšky, po spádnici teče voda.) na hřeben. Míjeli jsme pěkná roubená stavení, oborohy a Rusíny sekající kosou své louky.
Poté jsme narazili na starého člověka, který nás zadarmo pohostil mlékem a nechal se s námi vyfotit s tím, že fotku máme poslat jeho synovi který žije v Čechách. Řekl nám, že je tu v létě tři měsíce sám, má jednu kravu která ho živí a na zbytek roku se vrací do města kde má manželku.
Toto je mimochodem zcela standardní model rusínského hospodaření. Později jsem se dozvěděl, že dobytek je na léto vyháněn na poljany(vymícené hřbety, kde se pase dobytek) tam ho bačové/kovbojové dojí a vyrábí z něj přírodní sýr. Lidé tedy pronajmou bačům/kovbojům svůj dobytek a získávají za něj obnos podle dojivosti, která se zjišťuje při prvním dojení každého kusu.
Tento pán svojí krávu nepronajal bačům, ale staral se o ní sám. Práce v podkarpatí není, a tak lidi žijí z toho co země a dobytek dá.
Poobědvali jsme salo s chlebem v nádherném údolí plném chalup se maličkou pravoslavnou kapličkou.
Večer jsme si opět rozdělali oheň(a bude tomu tak vždy ráno i večer kromě jistého dne na hřebeni, kdy nám bude krušno), koupili si u místních kovbojů čerstvě nadojené mléko, zpívali chvály a děkovali jsme Bohu za krásně prožitý den. Večer Petr četl Karpatské hry od Miroslava Nevrlého. Doporučuji.
Čtvrtek - Až pod Hoverlu
Ráno nás vzbudil cinkot desítek zvonců. Bačové přes nás hnaly stádo ovcí na pastvu. Zde bych chtěl upozornit na některé detaily. Ovce šli velmi těsně u sebe, žádná z nich nevypadala že by byla vůdčí. Útvar ze stran zajišťovali psi svým štěkotem a ze zadu... "Všimni si jak na ně ten pastýř řve." komentoval Petr. Pak jakmile nás = nebezpečí spatřili ihnet se všechny zastavily a tupě koukali. Žádná z nich nechtěla být nějaká hrdinka a vyjít ze stáda. Až když je pastýř zezadu pořádně vyděsil, vzali to lesem kolem nás. Tato situace je pro mě zajímavá, protože podobenství v Bibli mluví o křesťanech jako o ovcích, jejichž pastýřem je sám Bůh. Teď už mě nedostanou dojemné výklady kazatelů, o tom jaký "ťuťu--ňuňu" je vztah mezi pastýřem a jeho ovcemi ;-) (zbývá ještě zjistit kdo by mohli být ti psi).
U bačů jsme chtěli nakoupit sýr, ale dvacet dolarů za asi pěti kilový sýr nám přišlo moc, jak těch dolarů, tak toho sýra. V příštích dnech koupíme 3 kila sýra za 40 hřiven ~ 8 dolarů.
Nastoupili jsme na pěkný traverz okolo hřebenu vedoucímu k Hoverle. Velmi teplé a slunečné počasí se rázem změnilo v bouři, jejíž hustý dešť a kroupy nás přikovaly k zemi. Modlili jsme se asi všichni. Nakonec přišlo i na hruškovici proti chladu těla i duše. Bouřka přestala a aby jsme se zahřáli šli jsme dál a zpívali si s Radkou chvály. Vysušili se v srubu pro turisty, kde bylo spousta nápisů. Na jeden z nich si pamatuji do teď : "Bůh tě miluje, takového jaký jsi.".
Cestou dál se na mě vyřítili dvě hnané krávy, což mě na úzké horské cestičce celkem vyděsilo. Pokali jsme Ruské bratry v Kristu. A na závěr dne nás zkasírovali strážci národního parku(?), kteří chtěli
*5 hřiven za osobu/den ztrávený v horách(studenti 2 hřivny) *25 hřiven za noc ztrávenou v horách.
Docela slušné peníze i pro čechy. Později jsme se dozvěděli, že ukrajinci neplatí. Dali nám potrvzení že jsme platili, ale nikdo ho po nás potom nechtěl, ale kdo ví...
Večer oheň, chvály.
Pátek - Hoverla
Ráno Karpatská hra. Cestou na Hoverlu jsme narazili na nový pravoslavný kostelíček, uvnitř něhož byla pěkná bible.
Výstup na nejvyšší horu Ukrajiny byl pěkný -- náročný a pěkný rozhled do krajiny. Na vrcholu mě čekal šok. Bylo tam snad padesát lidí! Minul jsem regulérní skládku odpadků. Mlha, lidi, nějaké monumenty a všeobecný lomoz. Nálada se zlepšila když šlyším jak skupinka asi dvaceti lidí zpívá písničku se slovem "Gospod", česky Pán, podle kralických Hospodin. Zaspívali jsme jim i pár českých chval a dostali od nich přívěsky na krk "I love JESUS". Ale radši pryč. Chceme totiž dojít na známý Pop-Ivan alias Černou horu.
Přichází mlha, déšť a kroupy. Bubnují do mě takovou silou, že si sedám na zem, abych zmenšil plochu kam mohou dopadat. Bolí to hodně. "Je krušno." říkám Petrovi a začínám recitovat 23. žalm. Hospodin je můj pastýř nebudu mít nedostatek... i když půjdu údolím šeré smrti, nebudu se báti ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty... Nevypadá to jako přeháňka a tak rozbalujeme stany asi padesát metrů pod hřebenem. Petr správně hodnotí nezapnutý stan, jako začátečnickou chybu. Stavíme je v hustém dešti. V této chvíli jsem byl už tak mokrý a byla mi taková zima, že jsem se do stavby stanu zapojil až po několika minutách.
Večer jdeme na návštěvu k holkám do druhého stanu. Čteme si a povídáme, déšť bubnuje do tropika stanu a je nám už dobře. Hlavně že spacáky jsou suché. Déšť ustává.
Sobota - Očistec na hřebenu
Ráno znovu prší a když se déšť mění v mrholení, oblékáme se mokrých věcí a jdeme dál. Mrholí a fouká takový vítr, že před sebou vidím Alici jak dělá metrové úkroky při silnějším závanu. Ať si nikdo nemyslí, že mu jakkoliv dobrá výbava z trekových obchodů pomůže, když v horách prší. Promokne každý, jen čas za který promoknete se může drobně lišit v závislosti víc na vůli hor než vašem vybavení.
Když vidím mlhou a deštěm přicházet ostatní. Říkám Alici, že je to na fotku. Ona odpovídá, že spíš na modlitbu. Všichni se modlí. Asi nebylo dne kdyby jsme se tolik modlili. Nikoho jsme za ty hodiny cesty nepotkali. Jen blázni by byli teď na hřebenu. Později jsme se dozvěděli, že tahle bouřka zničila dole v údolí asi dvacet mostů.
Před Popem Ivanem riskujeme boční cestu do údolí. Ta se ale pomalu stává cestičkou, až dojde na místo kde zaniká. To jsem se bál nejvíc. Po deseti minutách nacházíme novou a ta nás asi po hodině zavede k naší záchraně -- opuštěné salaši.
Sušíme věci u ohně a vaříme spoustu čaje a jídla. Děkujeme Bohu, že jsme přežili a zpíváme chvály acapella. Já nedám na radu Petra a spálím si při sušení vršek boty značky Meinl a jedny ponožky. Pro příště už sušim výhradně na sluníčku.
Neděle - Odpočinek
Neděle je pro většinu křesťanů dnem odpočinku a tak jsme ho pojali i mi. Sluníčko znovu vylezlo a sušilo nám mokré věci. Měli jsme shromáždění se vším všudy, moderaci(já), kázáním(Dalimil) a chválami(Lenka).
Odpoledne jsme začali mít odpočinku dost a rozhodli se sejít do údolí z něhož máme vyrazit na další hřeben na jehož konci je konec světa.
V mapě je cesta značená jako nezpevněná, ale jdeme džunglí, brodíme řeku, balancujeme na kládách, které zbyly z mostů. Vyhlašujeme seznam zakázaných slov jako "suché boty" a podobně.
Navečer míjíme první stavení a táboříme u řeky. Vodu ze studny nám pomáhají nalévat do pet lahví dvě živé a zvědavé holčičky, které byly doma samy, protože rodiče šli do vesnice. Později, jiný den jsme rodiče potkali, oba opilí :-(
Pondělí - Zelené, nástup na druhý hřeben
Je krásně a my se koupeme v ledové řece. Potom jdeme s Radkou, Alicí a Petrem dolů do vesnice nakupovat. Vesnice se jmenuje Zelené a my jsme rádi, že jsme ve správném údolí. Přešli jsme tedy tak na východ, že už nejsme na Zakarpatské Ukrajině ale v Ivano--Frankovské oblasti. Dávame si pivo Oboloň a nakupujeme hromadu sladkostí.
Majitel obchodu/hospody z nás má velkou radost. Hostí nás vším možným. Nakupujeme za 30 hřiven půl sklenice sala s masem a za levně sýr. Maso je na Ukrajině asi stejně drahé jako u nás, ale sýr je levnější a snadněji k dostání.
Cestu na hřeben ještě komplikují pohraničníci, protože vstupujeme do hraničního pásma. Je z toho problém, právě kvůli papírku s cílem cesty Ráchov. Nejdříve myslíme, že dělá problémy ale dostal bakšiš, ale situace se tu pomalu mění, protože korupce je tu velmi přísně a vytrvale stíhána. Už na hranicích je plakát s telefonním číslem pro ohlašování korupce. Voják mluví s nadřízenými, zapisuje si naše údaje z pasů a sděluje nám, že se tu musíme zase hlásit na cestě zpět.
Stoupáme na hřeben. Mám asi úpal ze sluníčka, ale čaj puer nebo modlitby mých spoluputovníků to napravují.
Jako každou noc usínám s nožem vedle hlavy. To na medvěda. Často si představuji co bych dělal kdyby nás napadl. Mám z té šelmy respekt.
Úterý - Sýr a bloudění
Jdeme po krásném, hřebenu a míjíme bačovny s nesdílnými bači. Jsou to Huculové. Trochu jiné těsto než západní sousedé.
U jednoho kupujeme sýr a Petr si ujasňuje výrobu brynzi?(ten nevytvořený odkaz čeká právě na tebe Petře :-) ).
Poté zabloudíme. Litujeme, že nemáme buzolu. Při orientaci na Slunce využívám znalostí astrogeodézie o deklinaci Slunce a jejího vlivu na místo západu. Zjišťujeme, že jsme si zašli a vracíme se a už podruhé míjíme dřevěnou kapličku asi metr krát metr.
Za celou cestu na tomto krásném hřebenu potkali víc kapliček než lidí a to je pěkné.
Středa - Monastýr
Narazili jsme na Monastýr -- pravoslavný klášter. Mnichové s dlouhými vousy nás pozvali dál a pohostili kavou. Zapěli jsme před ikonostasem pár chval. Byly to asi nejhezčí co jsem kdy slyšel a nevím zda to bylo akustikou nebo námi nebo výzdobou místnosti.
Jeden z mnichů nám prozradil, že je v klášteře protože je hříšný. To je hluboká myšlenka, ale když se Petr začal ptát jestli berou lidi i jen třeba na pár měsíců, musel jsem mu připomenout, že je kazatelem v České Třebové a měl by se tam vrátit :-)
Mladší mnich nám na otázku jestli se mají dobře, upřímně odpověděl, že ano pokud nepříjdou ženy. Všechny to trochu zarazilo, ale později, když jsem o tom přemýšlel, jsem mu musel dát za pravdu.
Žijí tam čtyři a v zimě je prý sněhu nade dveře. Do vesnice je to 5 hodin pěšky v létě a 10 hodin na sněžnicích v zimě. Konají prý každodenně bohoslužby v noci, protože Kristus má prý v přijít podruhé v noci.
Ten večer docházíme na zelený konec světa. Na zeleném konci světa je kříž, divocí koně a opuštěná salaš. Hledáme vodu. Pramínků je tam více, ale máme strach jí brát kvůli koním a jejích výkalům. Radši jí převařujeme na ohni. Koně jdou blíže, na několik metrů. Asi měli rádi přítomnost lidi. Prdí :-)
Čtvrtek - Konec světa
Ráno necháváme batohy v houšťí a jdeme na nejvyšší kopec tohoto hřebenu(přes 1600 m). Tam považujeme naši výpravu za ukončenou, děkujeme, připíjíme si slivovicí ve víčku od pet lahve.
Scházíme do údolí popadané sloupy elektrického vedení -- pozůstatek doby, která chtěla tento kraj pokořit, ale vylámala si na něm zuby. Stejně je tomu tak s pohraniční strážní budkou, ve které se schováváme před deštěm. Čteme si žalmy a přísloví a déšť přestává.
Přenocujeme v opuštěném táboře.
Pátek - Cesta údolím
Ten den ujedeme něco přes třicet kilometrů. Na zastávce na oběd se zničeho nic objevuje kouzelný dědeček. Nabízím mu sušenku z pytlíku a on si vezme celý pytlík. Přeji mu to.
Po cestě se koupeme v řece. Dobré osvěžení pro bolavé tělo i duši.
Přenocujeme v Zeleném, kde si v hospodě kupujeme tři litry čerstvého mléka asi za čtyři hřivny.
Sobota - Jasiňa
Velmi brzo ráno vstáváme na autobus do Vrchoviny. Cesta vede podél řeky. Je to obyčejná nezpevněná cesta s dírami, jak po týdenním bombardování. Kolébání autobusu připomíná spíše plavbu parníku za bouře.
Ve Vrchoviňské tržnici nakupuji brinzu od sympatické babičky a jedeme mikrobusem do jakési vesnice. Hledáme nádraží, abychom vyzkoušeli místní širokorozchodné železnice. Železničář nám radí, ať jdeme asi 300 metrů po kolejích a tam že je nádraží. To by se u nás stát nemohlo.
Na Jasiňské tržnici nakupujeme levně sladkosti. Kilo chalvy(mleté oříšky spojené medem) stojí asi devět hřiven. Čeští čajovníci styďte se! Obědváme místní specialitu --taranku, což je vyuzená, mastná ryba.
Na stavbě nové místní modlitebnu potkáváme Voloďu. Říká, že stavět modlitebnu je snadnější, než budovat sbor -- cihly prý nereptají :-) Nad čajem a sušenkami se bavíme o sporných etických otázkách při vedení sboru. Alkohol pít zakazují úplně, protože svědci Jehovovy tu prý dovolili malé množství a lidé jim lezou do shromáždění po čtyřech. Alkohol je tu vůbec problém. Petr říká, že abstinenta poznáte tak, že se má o dost finančně lépe než alkoholik. Jinak jsem nezaznamenal žádné větší rozdíly oproti českým poměrům ve sborech.
Voloďa nám zajišťuje nocleh u sestry Anny, kam nás odvážejí sborovým mikrobusem, který prý jezdí na víru :-) Večer vidím poprvé v životě jak se dojí koza. Sestra nás hostí asi tím posledním co má, omaštěnými bramborami se sýrem a salámem. Rodina Anny má mobilní telefon lepšího typu než já, na drůhou stranu na záchod chodíme do kadibudky. Manžel je na práci v Čechách, kde vydělává na opravu děravé střechy. Tři měsíce splácí pracovní vízum a tři měsíce vydělává. Trochu se za Čechy stydím. Annin nejmladší syn Tolja po nás střílí, bojuje proti nám maňásky. Je to šídlo.
V noci mi je dost zle o žaludku. To to kozí mléko. Později se dozvím, že kozí mléko je agresivnější, protože koza si jí všechno možné, kdežto kráva si vybírá jen dobrou trávu.
Neděle - Shromáždění
V neděli ráno opět královsky snídáme a jedeme na nedělní shromáždění. Mají tři kázání, kazatel Míša si před kázáním kleká a modlí se. Petr si bere jedno kázání. Vše je velmi vážné, což dost kontrastuje s jejich veselou povahou mimo modlitebnu. Těžko by jste ale v Jasiňských kázání našli nějaký odlehčující vtip.
Chvály zpívají bez doprovodu. Modlitby jsou horlivé, občas na kolenou. Sotva někdo dořekne závěrečné "amen" už se modlí někdo jiný. Proto jsem i chápal,že mají člověka, který má zakončující modlitbu, jinak věřím, že by se lidé modlili hodiny a hodiny. Trochu se stydím za vlažnost na našich českých shromáždění.
Odpoledne se přemísťujeme do Kosovské Poljany(?) do rodiny Saši Popovičů -- kazatele místního sboru. Tam je mi už tak blbě, že vracím snídani zpět do přírody a vděčně přijímám péči Marie Popovičové -- matky Saši, pro kterou jsme z Čech přivezli hromadu léků na její nemoc.
Pondělí - Mukačevo a odjezd domů
Ráno nás Popovičovi odvážejí do údolí, kde nasedáme na mikrobus do Mukačeva, protože Petr nám chce ukázat rynok, česky tržnici.
Stojí to opravdu za to. Velká hala o velikosti asi poloviny fotbalového stadionu lemovaná postraními uličkami, kde vám rusíni nabízejí široký sortiment zeleniny, ovoce, sušenek, sýrů, sala a mnoha dalšího za skromné ceny. Je tam lomoz a mravenčení, ale má to atmosféru. S Petrem si přiznáváme, že kupujeme hlavně podle toho jak chudě vypadá prodávající a tak utrácím poslední peníze za rybíz od stařenky poblíž.
V Užgorodě nám Slovenka ve středních letech nabízí dvacet korun, když jí pomůžeme pašovat cigarety a alkohol přes hranice. Odmítáme.
Na hranicích nás slovenští celníci nechávají vystoupit z autobusu a asi po dvaceti minutách, přichází celník s otázkou "Osobní věci?". Přikyvujeme a zase bez problémů pokračujeme stejně jako Slovenka pašeračka a její tým.
V Michalovcích nastupujeme na rychlík Laborec -- vlak ve kterém se bojím jezdit i v Čechách a vyrážíme směr Praha. Hodnotíme puťák, zpíváme písničky od Oborohu, uvažujeme, debatuje, spíme, vystupujeme, loučíme se, stýskáme si.