Do Chorvatských Vodic za rodinou Blaško
Ano, nabídli mi to. Týden strávený s nimi na jejich dovolené. Boží cesty a obzvláště jeho milost jsou nevyspitatelné. A to se mi líbí. Ten termín jsem totiž měl brousit s Petrem Kučerou ukrajinské poljany, ale vzhledem k mému zdravotnímu stavu jsem nabídku nakonec velmi rád přijal.
Cesta tam
Ve dvě v noci jsme s Vojtou Mikulou z České Třebové jeho rodinou Octavií. Těšil jsem se, protože jsem ještě nikdy takhle daleko nejel. Za svítání jsme byli u Rakouských hranic, koupili dálniční známku na 10 dni a hurá po dálnici do Sloviska. Slovinsko je sympatická země, alespoň co jsem viděl z poza okénka.
Cesta podél Bosenských hranic, divoký západ.
V Chorvatsku jsme najeli na dálnici a zase raději sjeli, kvůli zácpám a rozhodli se jet podél hranic i Bosnou a Hercegovinou po takzvané staré cestě, po které se jezdilo dříve, když ještě nebyla dálnice. Cesta to byla parádní a byť delší o pět hodin, nebyla rozhodně nudná. Projížděli jsme podél strmých srázu, opuštěný, smutných a rozstřílených vesnic. Země byla suchá a tvrdá. Horko. "Už vím, co mi to tu připomíná - divoký západ..." pronesl nakonec Vojtík. Ano skutečně to stálo za to.
Čím blíž jsme se pak přibližovali pobřeží, bylo lidí o něco více. Ale až tak kilometr před pláží se tomu dalo začít říkat civilizace.
Pobyt ve Vodicích
Rodina Blaško čítá(zatím) Petra a Petru se synem Petrem a dcerou Sárou. Vřele nás přivítali ve svém krásném, velkém a zastrčeném apartmánu a hned jsme šli k moři tam hopsnout.
Na pizze při západu slunka.
Zbytek dní uplynul bezstarostně a líně. Jenom jednou jsme se ráno s Vojtou hecli, že si půjdeme zaběhat. Každé ráno jsme si četli z Bible a modlili se před snídaní takovým tím černošským typem modlitby, kdy se lidi drží v kruhu za ruce. Modlil se vlastně vždycky malý Péťa. Pak jsme dlouho společně snídali. Kolem jedenácté jsme doráželi k pláži a uvelebovali se do stínu stromu rostoucí u cesty. Četli, koupali se, potápěli, opalovali. Večer jsme měli společnou večeři s modlitbou. Když šli děti spát, přišlo na řadu povídání modlitby za blízké a pak jsme otevírali pivo.
Výjimku z tohoto denního programu tvořil výlet autem do Primoštenu a výlet lodí na blízký ostrov. Pokud můžu porovnávat s Itálií, tak Chorvatskou jasně vítězí. Má krásné pobřeží a čisté, modré moře.
Cesta zpět
Jeli jsme v neděli k poledni. Odvážně jsme se rozhodli jet po dálnici, když jsme na ní vyjeli byla krásně prázdná, ale po pár desítek kilometrů nás začali strašit elektronická návěstidla, že jsou před námi mnohakilometrové kolony. Přišlo nám to na prázdné dálnici jako vtip, jenže nebyl... dojeli jsme po 15 hodinách, z nichž jsem posledních pět(k mé hanbě) už spal.
Děkuji Vojtíkovi za nové přátelství, řízení a zodpovědnost; rodině Blažko za jejich oběť soukromí, času a jistě i energie; Pánu Ježíši Kristu za dar společenství jeho lidu.