Poesie
Taková velikonoční
Kdesi, kdysi, v čajovně.
Křest solí
z ranných slz
oči bolí
koruny trs
Petr zapře
zapřou jiní
ve hře na pře
v čase zmijí
Syn člověka
dar Boží
láska odvěká
hradbu boří
skoba v dlani
skoba v patě
šrám na skráni
tělo v blátě
císař pekel
strachem chvěje
mene tekel
triumf naděje.
Až jednou
Na cestě z pilinovky. Byl sluný, mrazivý den.
Až mě jednou andělé
do hospody pozvou
až se jednou kosti mé
s výpovědí ozvou.
Zakřičím já hola hej
objednám si jedno
ač tam budu nahatej
bude mi to jedno.
Pak tam příjde Kristus Král
usměje se náhle
trochu prstem zahrozí
a zazpívá táhle:
Diga diga do diga dou dou
diga diga dou diga dou...
Traktorista Čas
Odpověd na otázku do mailu "co se změnilo od té doby co jsme se viděli naposled?" může být i takováto.
Čas ten neposedný traktorista
velké brázdy neryje
občas tvář mi pokryje
občas srdce polije
čas ten neskutečný traktorista.
Dívka za klavírem
Vzpomínka z neděle po English Campu.
Sedí dívka za klavírem
tanec jejích prstů
je černobílým vírem
krásné dívky za klavírem.
Nohy její bíle
vlasy její zlatě
barví tyto chvíle
na mordo-šedém plátně.
Na chaloupce
bez komentáře
Západy slunce jsou tu krásné
a potom vycházejí hvězdy
jiskry nehasnoucí
na inkoustovém poli.
A kdyby to mělo být naposledy
i tak to stálo za to
vidět rudo-mordé-žluté mraky
a věřit na zázraky.
Včera byla duha, skoro dvojitá
pršelo do zlatavého večera
vzpoměl jsem si na Noeho
na tvojí smlouvu s lidmi
že už nás nikdy nevytopíš.
Bože můj a Králi
dneska jsme si hráli
já na sebe, bez masky
a ty si nic hrát nemusíš.
Včera dnes i zítra
jsi prostě stále stejný -
stále stejně nevyspytatelný
alespoň není nuda.
Ukrytý
Osobní reflexe jednoho prastarého příběhu.
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Mám-li buchet plný břich
skryju se do hloubek netu
přestože vím, ano je to hřích
do majlů se čile pletu.
Mám-li oči plné dívek
pokryji si obličej
klidem železničních cívek
a říkám tomu - obyčej.
Mám-li chuti ku soudění
s traverzou ve vlastním oku
nazývám to "lásky-dění"
a utápím se v chmelném moku.
Kateřina
Je těžké, ale spíše nemožné udělat tečku za vztahem.
Podzim má jméno Kateřina
už je tomu odjakživa
co svět světem se plahoči
když pohlédneš jí do očí.
Není zbytí, je to dřina
když v srdci dlí ti Kateřina
Není cesty z pod té vesty
vždyť je to vesta želežná.
Přál bych si já ještě ráz
zajít mrknout na tu hráz
kde Kateřinu vítr hladí
a kde nedlí pachuť hadí.
Žena a život
Nemohl jsem jinak.
Mám vlasy barvy havrana
to z chemického moku
mám prsa plastem narvaná
jen tak pro radost.
Jen někdo, jen někdo
kdo by tu měl být a není.
Mám skvělé holky k promluvám
zvoucí se kamarádky
mám je každý večer k pomluvám
anebo pro závist.
Jen něco nebo někdo
by mělo tu být a není.
Mám speciální potravu
co zcela bez tuků
krášlí mojí postavu
do tvaru barbie panenky.
Jen něco, něco, něco
co by tu mělo být a není.
Mám pro každý den horoskop
a v TV seriály
nám dvě výšky krví vydřené
to aby jste se mi nesmáli.
Jen je tu něco co tu má být
a co jsem někde zapomněla.
Mám kamarádů plný mobil
to spíše pro sychr
až zahodí mě ten můj debil
jak už to dnes chodí.
To je jen ten nový svět
co stojí za to proletět
nechat si z nudy plastiku
a být závislá na styku.
A do toho říci pár vět těm
co jdou zabít život v lůně mém.
Bouře a žeň
V Holandsku jsem měl zastavení. Napsal jsem něco jako žalm. Samotnému se mě příliš nelíbí, ale možná někomu bude. Je autentický.
Když přišla bouře
na mojí žeň
spěchal jsem k Tobě
ode všech žen.
Holubice na střeše
málokdy je v hrsti
snažíš se jí ulovit
a ulétne ti prsty.
S grimasou šílenou
vzpomínám a nespím
ke hvězdám se dostat
jde se jenom klestím.
Vyslyšíš mě Bože už?
nemluvím a nechodím
to jen papír a tuž
občas verši naplním.
Jsem anebo nejsem?
blakytné jsou noci
lidé o mně mluví
pýcha mě má v moci.
Ochraň mě můj Pane
před žárem mých snů
štěstí umí vykouzlit
toť pak náplň dnů.
Dnešek jako zítřek
vlečou se mi dny
až nová fronta příjde
příjdou s ní i sny.
Stan
Při přestupu ze zelené linky metra na červenou. Zrovna když jsem se probíjel davem lidí kolem reklamy na Windows Vista.
Oči barvy tašky z Tesca
jak se z toho dostanu?
Přede mnou je cesta těžká
zalezu si do stanu.
Do stanu setkávání, totiž:
Když někdo hledal Hospodina,
vycházel ke stanu setkávání,
který byl venku za táborem.
Metro
Na metru Dejvická, když jsem šel do schodů a vítr rozfoukal deník Metro po celém schodišti, napadl mě začátek této básně, kterou jsem pak dopsal v Pardubické Dobré čajovně.
Do metra letí noviny
střetnout lidu masu
perličky z české roviny
poslové ďábla hlasu
Zas usedneme shrbení
nad zrůdností světa
zas oslavíme vědění
a pokřiví nás věta
Třikrát Krista zapřeme
než brzda zakokrhá
bílou barvou natřeme
svůj ksicht - co úsměv vrhá
Nad sebevraždou zajásej
vždyť soucit už je retro
duši svojí zaprodej
vždyť život, to je Metro.
Výročí
V temnějších chvílích mého pobytu v Holadsku. Popis dvoudenního zápasu. Snad potěší někoho kdo prožívá to samé.
Už druhý jár
srdce samo
samo v koutě
roztrháno.
Duše svírá
tělo buší
buší, bije
papír tuší.
Už rokem druhým
na úzkém lemu
na lemu cesty
k Jeruzalému.
Nový Jeruzalém,
od Boha z nebe,
připravený jako nevěsta
okrášlená pro svého muže.
Kuřátka
Při jízdě na kole po Delftském campusu, pozorujíce zkouškový shon.
Sto modrých kuřátek
pobíhá sem, pobíhá tam
těšíc se na pátek
těšíc se na exam.
Profesor s úsměvem
V Delftu na universitě máme jednoho profesora. Ten profesor se vždy usmívá. Na jedné přednášce nám na tabuly vyčíslil eulerovo číslo e na patnáct desetiných míst. Jeho dětské a čisté nadšení z toho, mě pak prosvítilo celý den a dalo vznik této básničce.
Profesor s úsměvem vyčíslil e
hledám a hmatám potoků klíčky
vzorečky do hlavy zavilé
usínám mlčky točíce vlčky
nakonec řekněte, pročpak by ne?
Po bouři
Na přednášce, ze které první půl hodinu nevnímal. Po srdeční bouři, která ve mě při ní vypukla.
Brouře zvolna dohasíná
Slunce krájí mraků krajíce
cesta se zdá někdy přímá
na kolena pádám kajíce.
Listopad
Nápsáno v Lůkovském hostinci, za inspirace Vojty Vojtíška, Káťi Alinčové a Anetky Sikorové. Byl po krásný pozdní večer. Báseň je rozvitá, takže se zdá, že se vubec nerýmuje, ale nakonec jo :o)
Za ranní rosy přišel k nám po kapkách.
Přivál ho potichu severák k nám.
Procházel smutnými chladnými lesy.
Zajíčkům prošel se jemňounce po tlapkách.
Medvídky zaháněl do doupat sám.
Kdo,že to byl? No LISTOPAD přeci!
Honzův splín
Ve vlaku na Elfcon do Havlíčkova Brodu.
Když mé srdce kručí splínem
za kamna si zalezu
ranec lásky naleznu
nasytím se Hospodinem.
Večernice
No comment.
Večernice jasně záříš
tvoje světlo voní do tmy.
Co že mi to dneska tajíš?
Kousek lásky? Dotek hmotný?
Vybojuji všechny bitvy
i s větrem se poperu
otupím i ostrost břitvy
pro trochu lásky severu.
Padnu k nohám mojí paní
Večernice překrásné
vezmu hlavu do svých dlaní
úsvit zakryl přejasné.
Rána
Napsáno v dlouhých a težkých měsících mého studia v Praze. Kdo je ta vrána?
Vzbudím-li se každé ráno
ať za tmy nebo svítání
na mém srdci sedíš vráno
a to mi strach nahání.
Čím jsou noci, že zas ráno
srdce mám jak z kamene
nezbude mi nic má vráno
než čerpat z živé vody pramene.
(Pozn. texty v poesii psané kurzívou jsou citace z Písma svatého.)
Povídky
Beronův pád
Tato povídka je představením mé imaginární fantasy postavy seTTry na Potkaní stránky.
Beron, nájemný lovec lidi si zručně očistil svůj jedenapůlruční meč o mrtvé tělo jednoho ze tří mrtvých banditů.
Dneska si vydělal třicet zlatých a může být s kořistí spokojen, jeho práce ale ještě není zdaleka u konce. Místní starosta mu zadal práci. Práci zbavit tento kraj od loupeživé bandy, která si říká potkani. Tihle tři byly jen malé ryby, kteří o klanu nic nevěděli anebo nechtěli říci. V tom druhém případě by museli být zatraceně hodně zarputilí, protože umřeli pro nic, za pár dnů bude stejně po všem a Beron si bude moci koupit dva mladé a šlechtěné hřebce pro svůj chov. Mohl bych trumfnout i toho bídáka Kalona a jeho takzvaný chov.
Beron se při té myšlence pousmál a vydal směrem k Hnědákovi, kterého před tím nechal na kraji lesa. V kroužkové košili mu bude výstup do kopce chvilku trvat. Nikdy neměl tu zbroj v oblibě, na druhou stranu už mu mnohokrát zachránila život. Měl by si pospíšit slunce už pomalu zapadá. Lovec pohlédl na horizont, nad kterým se rýsovaly překrásné večerní červánky.
V tu chvíli si uvědomil, že slyší dusot kopyt. Přes horizont kopce se přehoupl tmavý obrys jezdce na koni a směřoval k němu. Beron rozjímal kdo to může být. Pravděpodobně to bude posel z města. Když ho ale viděl blíže, už si nebyl tak jistý, takhle poslové nevypadají. Tasil svůj meč.
Jezdec zastavil svého koně a sesedl z něho, poté rázným krokem vykročil proti němu. Konečně si ho mohl prohlédnout pořádně. Muž byl vyšší postavy, hubený se skoro dívčími rysy. Jeho krok by se dal nejlépe přirovnat kočičímu. Jeho dlouhé černé šaty způsobovaly ten efekt, že se zdálo, že nad zemí skoro levituje.
„ Kdo jste pane? Neznám vás, a vy vypadáte, že mi něco chcete.“ Pokusil se na vázat rozhovor Beron.
Muž se zastavil na několik metrů od lovce a sňal si kapii. V tu chvíli začalo být Beronovi vše jasné.
„No výborně, zdá se, že mám dnes štěstí. Poznávám tě, viděl sem tě na skice. Ty jsi jeden z potkanů. Ušetříte mi spoustu práce když za mnou budete chodit sami, dobrý nápad!“
Muž v černém tasil. Jeho meč byl dlouhý a tenký. Beron nikdy žádný podobný neviděl. Pohlédl mu do tváře, tak jak to vždy s oblibou dělával, přímo do očí. Tam kde leží všechna tajemství šermíře. Ponořil se do jeho tmavých očí a hledal. Jeho oči, ty oči. Hnědé, tmavé, hluboké. Jako studně plné bolesti a zároveň odhodlanosti. Ztrácel se. Uvědomil si to příliš pozdě.
Muž mu zaútočil rychlým výpadem na hlavu. V poslední chvíli stačil parýrovat, očekávaný střet ocelí však nenastal. Před očima se mu mihl temný stín a po žebrech mu za skřípění kroužkové košile přejel protivníkův meč. Bleskurychle se otočil právě když muž vedl svůj meč na jeho levý bok. Beron kryl se zběsilostí. Věděl že udělal chybu a nemíní jí opakovat. Síla posledního odrazu však dodala muži energii a stočil se do bleskurychlého půlobratu. Beron kryl podvědomě pravý bok. Meč protivníka byl však mířen pod koleno, zákeřně.
Prudká bolest projela Beronovi celým tělem a ten ztratil rovnováhu. Naposledy uviděl červánkové nebe, ale než stačil dopadnou na zem a uvědomit si co se vůbec stalo, tenký meč mu proťal čelo a ukončil tak jeho život.
seTTra ještě chvíli stal nad lovcovým tělem. Potom pohlédl na obzor. Červánky byly rudé.
Smrt seTTry
Povídku jsem napsal proto, že jsem se již nemohl ztotožňovat s touto postavou a tak jsem jí nechal zemřít, aby se mohla narodit nová, se kterou se ztotožním. Touto povídkou končí mé oficiální členství v potkanech i tato přezdívka (přesto že na ní stále slyším!).
O několik let později....
Tmavý deštivý den. Okolo vesnice se pohybují neznámí lidé. Někteří jsou zlí, někteří zle jenom vypadají.
Vojáci se strategicky rozmístili na úpatí hory. Vesnice, která měla být zničena, byla na pohled v klidu. Vrány a krkavci se vznášeli v odpoledním oparu. Vyčkávali. Vesnice jistě padne, vždyť s vojskem proti ní stojí i Potkani.
Domobrana složená z prostých lidí, kteří přišli hájit svojí zem. Je to nehostinný kraj, který lidem ztuží klouby na rukou. Jsou potom nepoddajní a tvrdí. Přišli i horalové s rudými vousy a sekerami. I ženy vzali do ruky zbraně. Jejich konec je už blízko. Armádu velkovezíra A'lzagra ještě nikdo neporazil. A potom co jsi najal Potkany se osud vesnice naplnil.
Pohyb. Hřmění koňských kopyt. Chrastění oceli. Potoky teskné. To koně zkalily je. Mladý krásný muž na černém oři jede v čele armády. Jeho dlouhý tenký meč šeptá píseň o boji. Mění se v anděla smrti a vznáší se nad bojištěm mezi krkavci a vránami. Jeho ústa zpívají rybí zpěv o bez-lítosti. Pleť je zářivě bílá. A krev se leskne. Muž stojí uprostřed pláče a celý se chvěje a zhluboka dýchá. Nějací vojáci se smíchem odvádějí ženu do chýše, aby si na ní vzali svůj žold. Další vraždí utíkající děti. Všude kolem se valí dým. Stojí před hořící krčmou. Jakýsi muž leží před ním nabodlý na kus kopí. Slyší za sebou nenápadné kroky. V půlobratu tasí meč a jeho čepel se zastaví těsně před krkem osoby. Je to dívka. Vesničanka. Hledí jí do očí. Svět kolem se halí v šeru a zbývají jen ty oči, v nichž je pro muže něco cizího. Stojí stále s dívkou a meč se nehnul z místa. Jsou ale někde na horách. Nad nimi se tyčí zasněžené štíty mohutných hor. Všude kolem je sníh. Štěká pes a z blízkého stavení se ozývá klidný zpěv. Meč se nehnul z místa, ale dívka už utíká do stavení a objímá se se svojí matkou, která tak klidně zpívala. Muž stojí a rozhlíží se.
Opět řev, smích vojáků a hořící vesnice. Dívka už tam není. Muž udělá poprvé ve svém životě tři nejisté kroky. A na místě, kde stál s dívkou, pomalu roztává sníh. Rozhlíží se a upustí meč do bláta. Teď už jistými kroky se vydává na svou dlouhou pouť. Pouť z niž není návratu. Jde hledat to místo, kde jsou ty krásné štíty hor. Někdo dneska zemřel. Byl to seTTra.
O bezejmenném
Tato povídka navazuje na smrt seTTry a je o bezejmenném bojivníkovi bez meče, který prochází světy až se zastavuje na upatí Šedých hor Středozemě.
Seděl tiše na břehu jezírka. Nabíral do dlaní vodu a oplachoval si obličej. Celkovým vzhledem připomínal žebráka, jenže tady na úpatí Šedých hor neměli žebráci co pohledávat. Na severu se tyčili mocné zasněžené štíty hor. Mezi ním a horami je drobná víska a jeho směr cesty směřuje právě k ní.
Velitel hlídky Mellonských dunadanů ještě chvíli přemýšlel, co s ním. Jeho muži ho spatřili již před několika dny na jihovýchodě. Byl podvyživený a zesláblý, ale jeho vůle ho táhla pevně dál. Velitel chápal jako svojí zodpovědnost zabránit jakémukoliv nebezpečí, které by mohlo hrozit lidu sídlícímu v Šedých horách.
Jeho oddíl dobře ukrytý za stromy teď čekal jen na jeho rozkaz. V momentě kdy zvedl ruku k rozkazu se na něj mladík otočil a podíval se mu přímo do očí. V tom momentě zaznělo výstražné znamení rohu a jejich krátké, ale silné střetnutí bylo ukončeno. Oddíl jako jeden muž napjali luky a čekali na rozkaz.
Neznámý zvedl ruce v odevzdaném gestu.
"Kdo jsi a co tu pohledáváš?!" Zahřměl velitel hlídky.
Mladík neodpověděl a místo toho spustil ruce k tělu a otočil se k horám. Uplynula slušná chvilka, co neznámý stál zády k veliteli, než právě jemu došla trpělivost.
"Spoutat!" Rozkázal rázně velitel.
Dva muži se k němu zezadu opatrně přiblížily a vztáhli po něm ruku, aby ho strhli na zem. Tím skončili všechny něžnosti. Mladík se se místo pádu prohnul jako prut a podrazil prvnímu muži nohy. Druhý muž skončil svůj let v jezírku, když po něm skočil, ve snaze ho zalehnout svou vahou. Mezi tím už neznámý držel prvního dunadana pod krkem s šíleným a zároveň pobaveným výrazem ve tváři. Ale pak v jednom jediném okamžiku se v něm něco zlomilo a přestal. Pak následoval úder pěstí do čelisti, silný stisk, provazy a tvrdá cesta jako zavazadlo hozené přes hřbet koně.
Hradiště mellonských dunadanů vyhlíželo pod horskými štíty jako orel hlídající si své teritorium. Čelo hradiště mělo asi tři sta stop do šířky a sto stop do výšky. Půdorys hradiště byl čtvercový s dvěma strážními věžemi v čelních rozích a jednou věží vnitřní, vyšší a mohutnější než zbylé dvě.
Na Rhonda ten den vyšla služba u žaláře. Měli ten den jeden čerstvý úlovek - neznámého pobudu. Rhondo tu byl celkem nový a zatím nedostal možnost ukázat své schopnosti ve skutečném boji. Musel projít nejdřív základním výcvikem a pak stejně dostane jen menší úkoly, jako je třeba tento, ve kterých musí ukázat svojí spolehlivost. Tady na hradišti se člověk musí ze všeho nejdřív naučit trpělivosti. Nic nejde tak rychle, jak by člověk chtěl. Rhondo se podíval do cely průzorem ve dveřích.
Ruce měl stále svázané. Pomalu se posadil s nohama do kříže. Potom se rozhlédl po prostoru cely. Pak uplynulo několik hodin, které strávil díváním se do zdi. Nuda. Pomyslel si Rhondo a začal si čistit svůj nuž po svém otci. Otec byl Rohanský jezdec, velký válečník a ten nůž mu dal v den Rhondovi dospělosti. Byl nejmladší ze třech synů svého otce a zároveň jeho největším zklamáním. Rhondo se otřásl nad obrazy vražd, krve, loupeží a znásilnění, které se mu mihli ve vteřině před jeho zrakem. Ano byl jsem vrah, ale to je už pryč, teď mám nový život a novou šanci u dunadanů, a to přesto, že v mé krvi není ani stopa krve numeronců. Mellonští právě takové jako jsem já berou, dávají šanci těm na jejichž rukách lpí krev.
Nahlédl do cely. Otřes! Byla prázdná. To není možné! Vytáhl meč a vrazil do cely. Neznámý stál přitisknutý u stěny vedle dveří.
"Co jsi o sobě myslíš? Že si budeš ze mě dělat blázny!?" Zařval Rhondo a práskl dveřmi, při odchodu z cely. Neznámý se za ním radostně usmál.
Jak to že jsem ho před tím neviděl? Asi jsem byl nepozorný a vyděsil jsem se moc rychle. Musím být méně zbrklý. Ten mě ale dal!
"Večeře mladej." řekl Rhondo o pár hodin později, ale když se podíval do cely opět otřes! Nebyl tam. Tentokrát se však rozhlédl po cele lépe na obě strany. Nebyl tam! Opět tasil a vrazil do cely. Rozhlížel se na obě strany, ale nic. V tom ho to napadlo. Podíval se nahoru. Neznámý byl zapřený tešně u stropu. Rhondovi došla trpělivost. Začal na něj řvát a bít ho mečem na plocho dokud nespadl na zem. Ale když pak Rhondo nasupeně odcházel, neznámý se šibalsky usmál.
Další den se dveře cely rozletěli a dovnitř vrazil Rhondo celý nasupený. Cela byla opět na pohled prázdná. Jal se rozhlížet do stran, na strop, pod slamník, za sebe. Ale cela byla prázdná! Snad neutekl! To není možné, odtud se utéct nedá! V tom uviděl svůj stín a vedle něho další, který by tam být neměl.
"Tak ty se schováváš za mnou! Ty...!"
Rhondo se rychle otočil a neznámý s posměškem na tváři skutečně stál za ním.
"No počkej. Dnes jdeš před velitele. Ten se s tebou mazlit nebude. Mazej!"
O neznámém mladíkovi se už rozneslo po hradišti spousta zpráv. Některé pravdivé a některé vymyšlené. Pravdou, ale bylo, že veliteli byl neznámý celkem sympatický.
Když ho přivedly, prohlížel si ho se zaujetím starého šedého vlka hodnotícího sílu jeho oponenta. Oba dva si neustále hleděli přímo do očí. Oči neznámého byly černé a tvrdé, zvyklé hledět na vlastní ruce potřísněné krví, ale zároveň tu byla čistota jako u novorozenců.
"Jsi obžalován z potulky a napadení mých mužů. Máš k tomu co říct?"
Po tváři neznámého přelétl závan překvapení a neporozumění. Velitel ještě chvíli vyčkal a pak pronesl.
"Jsi odsouzen k 30 ranám holí. Trest bude vykonán okamžitě."
Rhondo zprvu zaskočen, tak přísným trestem se vzpamatoval a jal se odsouzeného odvádět na nádvoří. Oční kontakt velitele a odsouzence skončil až tehdy, když byl vyveden z místnosti.
"Proč tak přísný trest? Chceš ho zabít?" Zeptal se velitele přísedící muž, který připomínal zjevem bílého vlka.
"On nám byl poslán. Jeho trest nebude jen za to, z čeho jsem ho obžaloval, ale bude trestán i za jeho minulý život. Pokud přežije, budou mu ho jizvy navždy připomínat."
Pak se odmlčel.
"Navíc, chci aby mu bylo jasné, že je s námi vyrovnán."
Minula zima a na jaře už bylo jasné, že neznámý zůstane. Bude viděn na nádvoří jak učí novice zacházet s mečem. Bude viděn jak horlivě odezírá chování starších dunadanů. A nakonec bude mu dáno nové jméno.
Geoffre de Albinay: Johanku už stříhají
Svědectví z konce Stoleté války - Bitvy o Remeš. Skotské a Francouské oddíly před branami, Angličané v branách a Johanka za branami.
Otočil jsem se tázavě na krále Daulphina, očekávaje jeho výrok. V pozadí se zatím houfovalo Francouské a Skotské vojsko. Lační po odvetě za vypleněná města...
Naproti nim, v bránách Remeše, je z pod helmic pozorovalo stovky nenávistných očí Angličanů. Vyděšených, ale odhodlaných. Ve městě se už tvořila hranice pro pannu Orleánskou - Johanku z Arku.
Johanka nebo korunovace? Ústup nebo útok?
Pohlédl jsem na naše řady zatímco se král rozmýšlel. Takto nabroušené vojsko se sotva spokojí z ústupem. Jsou to muži toužící po žáru boje.
Král se obrací k nim a ptá se "Co chce lid?"
"Útok!" odpoví skoro souhlasně lid.
Jen pár lidí se zdržuje křiku a rozhlíží se kolem sebe.
"Ale co Johanka, vždyť jí upálí!" Křičím na dav, ale můj hlas se ztrácí v posměšných poznámkách Skotů. Posměšných poznámkách ohledně Panny. Začínám nepříčetně zuřit a chytám jednoho Skota za rameno:
"Co jsi to řekl?!", ale ostatní se smějí. Tasím meč...
V ten okamžik se rozlétne po bojišti králův hlas: "Útok!!!" Zmateně se rozhlížím. Co se to děje? Kolem mě probíhají Skoti a Francouzi. Vždyť jí upálí!
Vrhám se do boje s nimi s řevem: "Zachraňte Johanku!".
V první řadě, společně s mými nejvěrnějšími. Tanec ostří. Tlačíme je, ale odpor je silný. Jako by se nám bojem vysmívali. "Nestihnete to, Johanka je už na hranici."
Klestím si cestu za cenu obrovského úsilí. Angličané padají. V tom se přede mnou zjevuje anglický král Edvard III se svým štítem. Meče se bleskově míhají v skoro nekonečné výměně. Nechápu, že ještě stojím na nohou. Král je ale po chvíli naštěstí přemožen naší přesilou. V vbíháme do Remeše, ale ...
Uprostřed náměstí je už jen černá hranice, z které stoupá smutný dým...